TULÁCKÉ VÁNOCE

foto
Cesta do Skryjí je vždy dlouhá a nejinak tomu bylo i letos. Ale stejně jako vždy – i letos jsme ji bez problémů zvládli. Po příjezdu jsme se ubytovali v malých vyhřátých pokojích, navečeřeli se a už jsme byli vtáhnuti do dění v Grabsku – konečně jsme viděli generála, otce Alfonsy Malonwski, kterou jsme potkali na minulé výpravě. Rozhodně nevypadal jako někdo, s kým bychom si chtěli zajít do kavárny a klábosit.
Hned ráno se za námi Alfonsa zastavila a předala nám dva plánky, pomocí kterých se dostaneme do Grabska a do samotného hradu, kde si zapomněla své pexeso. Cesta k hradu nebyla vůbec jednoduchá. Nejdřív jsme museli předstírat, že jsme transport potravin do Grabska, abychom se dostali přes přísného hraničáře.
Hned za hranicemi jsme pomohli přivést ovce ovčákovi, kterému je poplašila armáda. Potvrdil nám, že život pod vládnoucím generálem je opravdu krutý, v zemi je hlad a zkrátka se tam nedá moc žít. Zdůraznil nám také, abychom se za žádnou cenu nenechali naverbovat do armády!
Pod hradem jsme se znovu sešli s Alfonsou, která nám přinesla dobré zprávy – na hradě nejsou žádní vojáci až na jednoho, který hlídá bránu. Proniknout dovnitř nebylo nic složitého – hlídač byl celkem znuděný, a tak si s námi zahrál stříhanou. Kdo vyhrál, toho pustil dál.
Na hradě to bylo o chlup těžší. Nejprve jsme nemohli pexeso najít, poté nás začal generál verbovat do armády, zkoušel, zda víme, jak zacházet s mečem a jiné vojenské dovednosti. Během toho, co s pár Tuláky rozprávěl a zkoušel je, mohl zbytek z nás hledat pexeso a dávat ho Alfonse.
Když už jsme měli pexeso všechno sesbírané, spatřil generál Alfonsu a po krátké rozmluvě slíbil, že se polepší, že nechce slávu, ale raději ustoupí do pozadí a bude hodným tátou. Alfonsa nás ještě doprovodila zpátky domů, ale hned potom se s námi rozloučila a odešla zpátky za svým tátou.
To, na co jsme se ale nejvíc těšili, bylo stále před námi. Nejprve nás čekala večeře – řízek s bramborovou kaší, potom kupa dárků a cukroví, a nakonec překvapení ve formě videí z předchozích táborů.
V neděli jsme se stačili akorát sbalit, poklidit v pokojích a vydat se na autobus. Cesta celkem ubíhala, ani jsme se nenadáli a loučili jsme se na Hlavním nádraží v Praze.